Ester Krumbachová 2022

Navštívili jsme neobyčejnou výstavu z pozůstalosti Ester Krumbachové.  Tato žena byla velkou osobností nové vlny československého filmu v šedesátých letech dvacátého století.  Jako výtvarnice se podílela na filmech např. Démanty noci, Sedmikrásky, Ucho, Valerie a týden divů a byla velkou milovnicí koček.  Proto také kurátorky výstavy přistoupily k neobvyklé věci, přímo ve výstavních prostorách se potulovaly kočky, které byly z útulku.  Kočky získaly své nové domovy, které jim zajistili návštěvníci.

Ester Krumbachová milovala zaplivané hospody, muže, zvířata v čele s kočkami, ale také film, divadlo a situace kdy z myšlenek vznikaly umělecká díla.  Svůj život žila na doraz. Vždycky říkala a dělala jen to, co ona sama chtěla. S oblibou se zmiňovala „že kromě prostituce a hrobnictví“ provozovala snad všechny možné profese. Studovala malbu a grafiku. Léta jejího dospívání byla poznamenaná válkou, zažila výslech na gestapu i nucené nasazení v berlínské továrně. Po válce nastoupila nejdříve do několika divadel, kde vykonávala práci výtvarnice a později se dostala práci u filmu. Řídila se heslem, že člověk nemá na ničem lpět včetně toho nelpění.

Současně dole v přízemí ještě vystavovala svá vybraná díla rakouská umělkyněTanja Boukal pod názvem „Do you know that we have lost?“ (Víte, že jsme prohrály?). Název výstavy je konstatováním prohry, ale zase v prohře jsou nové šance. Ve své tvorbě se zabývá tématy jako jsou boj o práci a přežití, migrace a sociální nouze. Jejím hlavním pracovním materiálem jsou vlákna, textilie, které vyrábí pomocí různých technik. Zajímavá výstava, ale těžko říct, jestli jsme ji pochopili.

Potom nás naše známá průvodkyně vzala na prohlídku malé části Brna. Dozvěděli jsme se něco o historii jezuitského kostela a hlavně o jeho páteru Martinovi Středovi, jeho úloze při obraně Brna před Švédy. Nepodléhal panice, ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání i morálku. Pomáhal i svými organizačními schopnostmi. Byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje. Povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné. Podle pověsti se poslední koule vypálená Švédy dokutálela k jeho nohám a zůstala tam neškodně ležet. Páter Středa se dožil konce třicetileté války.  Za jeho zásluhy mu město Brno postavilo sochu v životní velikosti, která je umístěna před jezuitským kostelem.